Náš program se jmenuje „Pro život“. A jsem opravdu ráda, když mám zpětnou vazbu, že to není jen
teorie, že ŽIVOT opravdu přinášejí.
Přijela jsem do jedné malé školy blízko Plzně s lekcí Moje cesta na svět pro třetí třídy a dělo se to,
čeho se každý lektor obává – nic nefungovalo. Starý počítač. Pomalý. Nekonečně dlouho se spouštěl,
pak aktualizace, nenačítal mou flešku, když ji konečně načetl, ukázalo se, že nefunguje zvuk. Daťák
neměli… V duchu jsem pěnila, připravovala jsem si proslov na téma -„ Paní učitelko, takhle by to nešlo!“
Jenže:
Paní učitelka byla důchodkyně. Stará paní, kterou povolali, když třídní dlouhodobě onemocněla. Byla
šedovlasá, malá a hrozně nešťastná, pořád se omlouvala. Zlomilo mě to. Usmála jsem se na ní a
řekla jsem jí, že se nic neděje, že to zvládneme i bez počítače a odhodlaně jsem si svolala děti na
koberec do kroužku. Poprosila jsem paní učitelku o velkou čtvrtku, kterou jsme si dali doprostřed a
začali jsme. A bylo to ÚŽASNÉ! Kreslili jsme si lidské vajíčko, závodící semínka, pupeční šňůru,
maminku, které roste bříško a když jsem vyndala z brašny modely miminek v děloze, děti byly úplně
užaslé, soustředěné, měly spoustu otázek a dvě hodiny utekly jako voda.
Při loučení měla paní učitelka slzy v očích. Řekla: „ Paní lektorko, vy jste mi přivezla něco nesmírně
cenného. Vy jste mi připomněla mojí maminku. Ona si s námi dětmi vždycky povídala u kamen. Nás
bylo hodně dětí, byli jsme chudí, ale byli jsme hodně pohromadě a pořád jsme si povídali. To byl
krásný, opravdový život. A vy, když jste dnes vyprávěla dětem, tak jste nám sem ten opravdový
ŽIVOT přinesla. Děkuji Vám za to!“… a objala mě.
(Byla jsem z toho trošku zaskočená a zároveň dojatá a byla jsem velmi ráda, že jsem na začátku
nezačala arogantně vytýkat nefunkční techniku.)
Jana Řezníčková