Jako nedávno.
Doma starosti, kterých jsem měla plnou hlavu.
Doběhla jsem na nádraží a než jsem se zorientovala, ujel mi vlak. Přistavili ho na jinou kolej a než jsem to zjistila, byl pryč.
Bylo mi mizerně. Nejradši bych se obrátila na podpatku a šla domů se dospat.
Volala jsem do školy a vlídná zástupkyně mě povzbudila, že počkají, ať jedu dalším, že děti se moc těší.
Čekala mě třída dychtivých zlobičů. Takové rodeo jsem už dlouho nezažila.
Jádrem třídy byla parta kluků frajerů.  Každý chtěl mluvit, nejlépe jeden přes druhého. Pořád jsem je musela káznit, bylo to vyčerpávající.
Ale pak to zase  přišlo.
To, co na programech miluju nejvíc:
To ztišení, když se začne mluvit o zázraku zplození a  o jedinečnosti každé lidské bytosti.
Údiv, že jsme mohli vzniknout z vajíčka malého jako špička špendlíku a neviditelné spermie skoro všem dětem vyráží dech.
Povídání o lásce , která není jen pocit a bez které malý človíček nemůže žít.
Na závěr se shlukli okolo stolu, kde jsem si balila věci a zaplavili mě dalšími otázkami a pak jeden řekl: ” Paní, kdy zase přijedete? Brzy? ” I ostatní žadonili , abych přijela znovu, že by si ještě chtěli povídat o ŽIVOTĚ.
Bylo mi skutečně  líto, že jsem jim musela říct ne.

Když jsem nastupovala do zpátečního vlaku, cítila jsem se občerstveně a radostně. Všechen ten zmatek a námaha stály za ty dvě hodinky povídání o ŽIVOTĚ.

Mgr. Jana Řezníčková